Výpovědi realizované v nějaké prvotní ↗komunikační situaci jako tzv. přímá řeč, např. (1), mohou být v jiné (druhotné) komunikační situaci reprodukovány v podstatě třemi způsoby: (a) formou uvozené řeči přímé; (b) formou věty s příslovcem/částicí prý; (c) formou uvozené řeči nepřímé:

Při užití formy (a) si reprodukovaná výpověď zachovává svou situačně prvotní podobu, tj. nijak se výrazově nemění. V písemném projevu jsou tu možné uvozovky. Rovněž při použití konstrukce (b) zůstává reprodukovaná výpověď většinou ve své prvotní podobě. Může však mít i podobu výrazově (gramaticky) pozměněnou: Že prý / Prý že mi X přiveze nějaký dárek; tím se blíží reprodukční formě (c).

Užitím formy (c) nabývá prvotní výpověď (přímá řeč) primárně syntaktické povahy vedlejší ↗obsahové věty, sekundárně jejích ↗nominalizací: Radil mi, abych mlčel / mlčet / mlčení. Obsahová věta je připojena nejčastěji spojkami že, aby podle toho, zda jde o prvotní výpověď oznamovací, n. rozkazovací, popř. přací: Běž domů → Radil mi / Poručil mi …, abych šel domů; Kéž bych měl víc času → Přál si, aby měl víc času. Prvotní ↗otázky zjišťovací bývají při tomto způsobu reprodukce připojeny spojkami zda(li), ‑li, jestli (Půjdeš už na oběd? → Ptal se, zdali / jestli / půjdu-li už na oběd), ↗otázky doplňovací tázacími slovy: Kdo přišel? → Ptal se, kdo přišel. Při této formě reprodukce dochází k mnoha dalším gramatickým a vůbec výrazovým změnám ve výstavbě prvotních výpovědí: (a) při neidentitě reproduktora s původním mluvčím dochází ke změně v kategorii osoby a při reprodukci přímých výpovědí rozkazovacích také ke změně v kategorii slovesného způsobu: Koupím ti dárek → Říkal (mi), že mi koupí dárek; Otevři okno → Říkal (mi), abych otevřel okno // Říkal (mu), aby otevřel okno; při identitě mluvčího a adresáta přímé i nepřímé řeči však k posunu v gramatické osobě docházet nemusí: Koupím ti dárek → Říkal jsem (ti), že ti koupím dárek; Říkal jsem (ti), abys zavřel okno; (b) zachovává se základní čas původních výpovědí: Telefonoval, že se bude ženit / že se (právě) žení / že se oženil. Ve vztahu k času uvozovací věty nabývají však časy v závislých výpovědích reprodukovaných zároveň také povahy tzv. ↗časů relativních; (c) dochází k vynechávání ↗prostředků kontaktových (Hleď, já teď nemám čas → Říkal, že teď nemá čas; Bylo ti to někdy za války → Říkal, že to bylo někdy za války). Mnohé prvotní výpovědi indikující různé postojové hodnoty n. specifické komunikační funkce je obtížné, ba problematické reprodukovat formou uvozené nepřímé řeči: Běda ti tam zlobit!; Jako by někdo zvonil?! Někdy lze daný postoj, např. postoj „obavy“, při reprodukci pojmenovat lexikálně: Co když se na mne šéf rozhněvá → Říkal, že se obává, že se na něho šéf rozhněvá / aby se na něho šéf nerozhněval. Velmi problematické je reprodukování tzv. řečnických otázek a obdobných výpovědí s aby: To neumíš pozdravit!?; Copak mám na auto peníze?; Abys nešel klečet!

K reprodukci prvotních výpovědí slouží tzv. ↗verba dicendi v širokém slova smyslu (✍Šoltys, 1983). Z hlediska reprodukční funkce je třeba vyčlenit je do dvou kategorií: (a) vlastní verba dicendi (říct, povídat, dít, prohodit, podotknout, pronést, odvětit, zakřičet, šeptat, mumlat, telefonovat, dodat, pokračovat ...); (b) ↗slovesa ilokuční (oznámit, hlásit, ptát se, přikázat, prosit, připustit, varovat ...); k podnětům takového dělení viz ✍Daneš (1973), ✍Hirschová (1982) a ✍Grepl (1988). Důvodem k němu je to, že užitím sloves typu (a) reprodukujeme spíše obsah prvotní výpovědi (Mason řekl (podotkl): „Na tom může něco být“ – Mason řekl (podotkl), že na tom může něco být), kdežto užitím sloves typu (b) se charakterizuje (vyzvedává) především ↗komunikační funkce reprodukované výpovědi: Mason připustil: „Na tom může něco být“ – Mason připustil, že na tom může něco být. ✍Hirschová (1982) dokonce tvrdí, že slovesa typu (a) nesdělují nic o komunikační funkci reprodukované výpovědi. V komunikačních procesech záleží tedy na tom, co chceme a potřebujeme z prvotní výpovědi reprodukovat: její obsah, n. komunikační funkci: Říkal mi, abych se v téhle věci nepokoušel proklouznout nějakou cestičkou × Varoval mě, abych se v téhle věci nepokoušel proklouznout nějakou cestičkou. Chce-li mluvčí při použití sloves typu (a) zároveň označit také komunikační funkci prvotní reprodukované výpovědi, n. některý z výrazných postojů v ní indikovaných, kombinuje často slovesa typu (a) s nějakým adverbiálním výrazem, který tuto funkci n. postoj označuje (pojmenovává): řekl omluvně (odmítavě, vyčítavě, varovně, děkovně, souhlasně, nabádavě, povzbudivě, káravě, vděčně, s omluvou, se souhlasem, s výčitkou ...); „čistá“ verba dicendi typu říct se nadto při reprodukci kombinují s adverbiálními výrazy vyjadřujícími způsob pronesení: řekl tiše (= zašeptal); řekla rychle (= vyhrkla) apod. Povahy sloves dicendi typu (a) nabývají, a to právě při reprodukcích, i slovesa primárně jako verba dicendi (např. ve slovnících) necharakterizovaná: Přikývl, abych odešel; Užasl, že se Pavel rozvádí; Utrhla se na mne, abych držel hubu aj.

Ilokuční slovesa typu (b) plní reprodukční funkci tehdy, je-li jich užito deskriptivně, nikoli performativně: Nic o mně nevíte → Namítl: „Nic o mně nevíte“ // Namítl, že o něm nic neví. Při performativním užití ilokučních sloves nejde o reprodukci, ale o realizaci prvotní výpovědi: Namítám (tímto), že o mně nic nevíte; viz ↗explicitní performativní formule. Také ilokuční slovesa (b) užitá v reprodukční funkci mohou být kombinována s různými adverbiálními výrazy, zejména pak takovými, které vyjadřují zároveň nějaký subjektivní postoj s danou komunikační (ilokuční) funkcí prvotní výpovědi závazně spjatý: Pro mě za mě si tady zůstaň → Souhlasil rezignovaně (neochotně, váhavě ...): „Tak si tady zůstaň“ // Souhlasil rezignovaně (neochotně, váhavě ...), abych tady / tam zůstal. V rámci sloves, která se běžně chápou jako ilokuční (b), je však z hlediska reprodukce užitečné rozlišovat: (i) vlastní (skutečná) slovesa ilokuční a (ii) slovesa perlokuční: svádět, navádět, přemlouvat, naléhat, nutit, potěšit, uklidnit, přesvědčit ...; Uklidnil ho tím, že mu slíbil, že se za něho přimluví; Přinutil ho, aby se Pavlovi omluvil (viz ↗perlokuce).

Na pomezí reprodukce / nereprodukce, pokud se reprodukcí rozumí „řeč o řeči“ (✍Chloupek, 1971) či „metajazyková informace“ (✍Šoltys, 1983), stojí souvětné konstrukce uvozené nějakým ↗postojovým predikát(or)em: Bál se, že se na něho šéf rozhněvá; Mrzelo ho, že se na něho šéf rozhněval aj. O skutečnou reprodukci v takových případech jde vlastně až tehdy, užije-li se nějakého uvozovacího verba dicendi: Říkal, že se bál, že se na něho šéf rozhněvá.

Viz také ↗reprodukovaná řeč.